Kroky osudu

13. ledna 2012 v 17:47 | Anaya |  Povídky, příběhy
  • osvědčilo se mi mluvit v povídkách v 1. osobě, dobře se to čte...
  • nekopírujte povídku, je celá z mé hlavy (to je poznat :D)
  • neptejte se mě co a proč? např: proč nebyla doma, kde bydlí etc., protože to nevím!
  • budu rád, když budete hlasovat v anketě ;)


Jmenuju se Sandy. Nikdy jsem neměla šťastný život- ba naopak. Smůla se mi lepila na paty a já několikrát poznala, co je to zrada. A to od lidí, od kterých bych to nikdy nečekala. Až potom se mi převrátil život vzhůru nohama...

Nepochopená a utiskována jsem se procházela po louce. Nohy se mi bořily do blátivé země. Ucítila jsem na chodidlech vlhkost, aby ne, moje boty nic nevydrží! Zasněně jsem se zadívala do dáli. Sklopila jsem hlavu, nemohla jsem vidět, jak je okolní krajina krásná, jak se mi vysmívá do očí. Bylo to něco hrozného a nepopsatelného... Šla jsem, kam mě nohy vedly. Otáčela jsem se, abych pravidelně kontrolovala, jestli se zase -po těch pár dnech- nelepí moje nejlepší kamarádka -smůla- na mé paty. Pak se mi před očima zjevilo to nejhezčí. Kopyta, hříva, ušlechtilá hlava a silné tělo. Cítila jsem se, jako kdyby do mé duše zašla na obchůzku guma a vygumovala alespoň polovinu toho špatného, co jsem kdy zažila. Došla jsem k ohradě. Byla celá dřevěná. Sebevědomě jsem natáhla ruku. Jeden koník ke mě nesměle přišel. Pohladila jsem ho. Osmnělil se a přišel blíž. Měla jsem ho na dosah ruky. Neměla jsem na vybranou. Přelezla jsem ohradu a došla ke stádečku pasoucích se koní. Zvedli hlavy a já spatřila jejich oči. Bylo to něco úžasného. Ta bystrost, inteligence a věrnost zároveň! Každého koně jsem si pohladila a svěřila jsem se jim se svými problémy. Naslouchali mi. Zaslechla jsem kroky. Hrklo ve mě. Musím se jít schovat! Zazmatkovala jsem. Přeskočila jsem ohradu a úkryt jsem našla v kupě hnoje. Ne, že by to bylo zrovna příjemné, ale na tom mi v této chvíli nezáleželo. Před očima se mi zjevila jakási žena debatujíc s dívkou přibližně mého věku. Počkala jsem, až zajdou za nejbližší roh, aby mě už neměly před očima a vylezla jsem z hnoje. Oklepala jsem se. Byla jsem ráda, že mě nenašly,ale zároveň jsem si uvědomila, že tu nemůžu zůstat u koní navždycky, co by si potom o mě mysleli?! Naposledy jsem se tedy podívala do těch očí. Do těch věrných koňských očí. Sklopila jsem oči k zemi a odešla. Nevěděla jsem, kam jdu. Nakonec jsem došla do nejbližšího lesa. Bylo to jediné útočiště, kde jsem takřka v bezpečí. Našla jsem si útulnou jeskyni.
Je to už pět let, co tam žiju. Nepochopená, utiskovaná. Ale se vzpomínkou. Se vzpomínkou na to nejhezčí, co mě v životě potkalo...na KONĚ.
_______________________________________________________________________________________
Avatar z blogu kone.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Oznámkujte povídku jako ve škole...

1
2
3
4
5

Komentáře

1 Eliška.M Eliška.M | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 18:43 | Reagovat

hezkej blog a hlavně úžasnej desing

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama