Světlo na konci tunelu...

17. dubna 2012 v 16:08 | Anaya |  Povídky, příběhy
starý dobrý témata týdne =D Teda vlastně téma týdne je jenom Světlo, ale zrovna inteligentní téma to není, takže na konci tunelu X´D ZDROJ GRAFIKY V TOMTO ČLÁNKU: KONE.BLOG.CZ


,,Ne, Nemůže dál, to je prostě nemožné, paní..."konstatoval smutně doktor a zadíval se na mě. ,,Ale jo, můžu, nic mi není,"vykřikla jsem, ale nikdo mě nevnímal. Moje slova se ztrácela ve vzduchu. ,,Mami! Pane doktore, co se vlastně stalo?"Tázavě jsem se podívala na doktora. Proč mi neodpovídá? Proč!? ,,Paní Simpsová, je mi to líto, ale vaše dcera tu nehodu neměla šanci přežít...vy jste měla štěstí, jenže ona nebyla připoutaná,"vysvětlil matce, která seděla vedle mě na bílé židli a v jednom kuse plakala. Takže já jsem mrtvá? Pomyslela jsem si a podívala se na své tělo, které leželo na nemocničním lůžku a vypadalo, jako když spí...ale bylo to mnohem horší. ,,Já vím, že víc jste dělat nemohl,, asi se opravdu nedala zachránit."Matka podala doktorovi pravou ruku a naposledy se na mě podívala. ,,Sandie...pozdravuj Hvězdu..."musela odejít, jinak by se zhroutila. A to bych nechtěla! Ahoj, vyhrkla jsem z posledních sil a vyletěla otevřeným oknem ven. Ale kam teď půjdu? Pomyslela jsem si. Ale co že to máma říkala? Pozdravuj Hvězdu? Jasně! Musím jít za Hvězdou, kam jinam! Hvězda...kobyla, která před rokem zemřela...proč? To je doposud záhada...ale...třeba mi to poví. Zaradovala jsem se. Proboha, já se raduju ze smrti? Jsem normální? Jenže na tomhle světě jsem už žít nechtěla, ne, že bych tu nehodu zavinila sama, to ne, mohl za to jakýsi podnapilý řidič kamionu. Ale proč jsem tu měla žít. Smrt je pro mě osvobození. Proč? Protože žít bez Hvězdy, to raději nežít vůbec! Hvězdo. Zakřičela jsem a moje slova zůstala napsána kdesi v dáli.

Zařehtání, zaržání, klapot kopyt, sametové nozdry. Bělka, odpočívající na pastvině. Bělka s oranžovou ohlávkou. Bělka, co mě okamžitě poznala.
Hvězdo! Zakřičela jsem, ale nic jsem neuslyšela. Zato Hvězda ano. Přiklusala ke mě a opřela se o dřevěnou ohradu. Tato překážka byla jediná, která mi bránila, abych opět usedla na jeji hřbet...Hvězdo...já jsem tak ráda, že tě vidím. Už budeme jenom spolu...obejmula jsem klisnu a poplácala ji po šíji. Pojď za mnou...pobízela jsem kobylku, která se jakoby zázrakem ocitla vedle mě. Nevím, kde to teď jsem, Hvězdo, ale když jsi tu ty...tak nechci nikam jinam...usmála jsem se a nasedla na neobsedlaný hřbet bílé kobylky. Rozběhla se a hned bez jakékoliv pobídky přešla do cvalu. Ale neběžela po zemi. Ale ani nelétala. Její kopyta se jenom chvilkami dotýkala země. Takle rychle a elegantně nikdy neběhala. Klisně vlála hříva ve větru a já se cítila...nejde to ani popsat. Prostě neskutečně šťastná. Šťastná z mého Světla na konci tunelu...z Hvězdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punky914 punky914 | Web | 17. dubna 2012 v 16:44 | Reagovat

pěkný článek! <3

2 Anett Anett | Web | 17. dubna 2012 v 18:02 | Reagovat

Je to nepopsatelně smutný, ale zároveň nádherný! Kolikrát si přeji to samé, ale vím, že by to byla chyba! :) Máš talent! a píšeš úžasně! :D :)

3 Anaya Anaya | 17. dubna 2012 v 19:26 | Reagovat

[1]: Thx :3

[2]: Anett, díky moc, tvé pochvaly si vážím ani nevíš jak, díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama